Nebelvír

Stojím na nejvyšším z nich. Koukám dolů a jsem schopen jen nevěřícně kroutit hlavou. Jak jsme mohli něco takového stvořit, ptám se sám sebe. Už jsou to jenom ocelové konstrukce, co se snaží dosáhnout nebe. To ale nedokážou, to umím jen já.
Je to už sto let, co jsem tu byl naposled. Všechno se změnilo. Nikdo nezůstal, vydrželi jen tihle oceloví obři. Přímo vyzývají k tomu abych skočil, abych se řítil do bezedného konce, pokrytým mlhou. Už se mi tu nelíbí. Sám pro sebe se usměju a skočím...chvíli padám. Pak ale musím letět dál, srandy už bylo dost. Vždyť je to moje práce. Sem prostě vítr.

V dálce jsem něco zahlédla.“Je to snad anděl?“ podivila jsem se v duchu a šla blíž.“Vítej!“usmál se na mě anděl.Byla to holka.Tak krásného anděla jsem nikdy neviděla.“Pojď za mnou návštěvníku!Neboj se mne.“vyzval mě anděl a podal mi ruku.Chytla jsem se její ruky a šla za ní.Vedla mě nějákým tunelem.Brzy jsme se ocitli v místnosti kde nebylo nic.Stěny byly celé úplně bílé.Bolely mě z toho oči.Anděl si toho všiml a podala mi brýle.Tiše jsem poděkovala a vzala si je.Nemohla jsem uvěřit tomu co jsem viděla!Viděla jsem anděly a svět jsem viděla mnohem krásnější!“Je to nádhera viď Alexis?“zeptala se mě.“Odkud znáš mé jméno?“podivila jsem se.“Vím o tobě všechno…Jsi moc hodná dívka.“pochválí mě anděl.“Děkuji“řeknu skromně.“Pojď se mnou“jde do nějákého tunelu a já jdu za ní.Tunel skončí a já začnu zírat s otevřenou pusou.Všude jsou krásní andělé.Dívky a chlapci.To je úúžasné.“Pojď sem Alexis!“křičela přes ten hluk na mě jiná dívka.Podívala jsem se na anděla co mě doprovázel ale on už byl pryč!Tak jsem šla za tou volající dívkou.Když jsem se na ní podívala pořádně připomínala mi moji nejoblíbenější kamarádku která odjela na internát před rokem.Začínalo se mi tu líbit.Ta podobizna mé kamarádky která se jmenovala úplně stejně Angelly ta se chovala úplně stejně.Jakoby to byla opravdu ona.Taky mě zavedla ke své a i mé kamarádce Hannah.Hannah byla jako moje kamarádka Hannah která měla autonehodu.Nejdřív jsem smutnila ale nakonec jsem si to užívala.Bylo to skvělé.Nakoupila jsem si milion andělských věcí které za mě platili kamarádky!Nekupovali si mě.Dělali to samé jako ty moje opravdické.Už jsem si začala myslet jestli se mi to nezdá.Ale nezdálo.Vše bylo skutečné.Opravdu skvělý den.Nakonec jsme si povídali u nich doma.Bydleli spolu a vyprávěly mi jak je to tu skvělé a o svých dobrodružstvích.Když byl skoro večer tak mě doprovodili domů vzali mi brýle a rozloučili se.Díky..Bylo to s vámi skvělé..Ahoj příště!

Jednou sem šla ven.A uviděla krásného anděla.Ta se mě zeptala:"Půjdeš se mnou do nebe a lítat spolu budeme?". Odpověděla jsem Ano.A chyla jse jí za ruku.Ona mě zvedla a já jsem byla ve vzuchu s ní.Pak mě řekla stoupni si,je tu mrak. Já sem se bála,ale stoupla jsem si.Pak mě řekla stoupni si ještě na ty křídla.A já sem se zeptala proč? A ona mi řekla že se proměním na andělá že je to můj osud.Stoupla jsem si tam.A začala jsem se proměňovat.Měla jsem dlouhá vínová křídla.Vyrostla jsem i a měla dlohé vlasy.Pak sem se zeptala anděla jestli tak budu selou dobu a ona mi řekla že se mohu proměňovat celý život a já řekla dobře.A potom sem se šla proletět.A takhle to bylo celý můj život.A vyprávěla mým dětem

Hledím si zvysoka a vidím paneláky
Vidím centrum a všechny domky
Je to obraz letecký
Je to obraz nekonečný

Na tomto obraze je to tak šedé!
Vypadá to tak kresleně!
V dálce vidím to
Je to velké a krásné!

Je to trochu jako temnota
Cože to je temnota?
To slovo nahání hrůzu
Je to jak překročit zkázu

Velké město,
vysoké domy.
Co víc si přát,
jen rodiče mé a všechny znát.

Mám křídla a lítám ve vzuchu,
vidím obláčky a andělé jak usmívají se z vrchu.
Vidím jak zatahuje se obloha,
mlha se stáhla dolů na město.

Mám jedno přání,
ovládat mlhy a obláčky.
A stát na domech jako král,
který vládl vám.

Vítr,mraky,mlha bojím se,
ale vzdávat se nehodlám,protože sem statečná.
Lítat anděli vídívám,
a spolu s nimi si zahrávám.

Ptáci mluví s nami,
a lidi nám závidí.
Též světlo ve městě,
oslňuje mé oči hvězdné.